RECENZE: Lukáš Krpálek a Adolf Zika potkali judo. Díky Jemnému rváči teď mohou všichni

RECENZE: Když Adolf Zika natočil po prvním olympijském triumfu Lukáše Krpálka snímek Zlatý muž z Ria, dostalo české judo střízlivou poctu našemu šampiónovi. Laikovi v něm zároveň bylo judo přiblíženo jako sport i životní filozofie. V našem malém judistickém rybníčku, kde každá propagace na této úrovni se sama o sobě cení zlatem, to komunitu mohlo naplňovat vděkem. Snímek Jemný rváč je však mnohem více než jen doplněním o události posledních devíti let, které od vydání Zlatého muže z Ria proběhly.

Judo jako sport dlouho bojuje o diváckou přízeň, která je předpokladem udržení statusu olympijského sportu. Nepřehlednost závodního juda pro laické publikum řeší světová federace více způsoby, ať už modernizací formátu soutěží či úpravou pravidel. Tak, jak je těžké lidem, kteří zůstali judem nepolíbeni, přiblížit sportovní krásu juda, je možná ještě těžší ukázat jeho hodnotové aspekty. Tvůrci snímku Jemný rváč aneb japonská cesta Lukáše Krpálka se právě o to pokusili. A výsledek snad nemohl být povedenější.

Můžeme říci, že příběh Lukáše Krpálka je velmi vděčný k vyprávění. Už samotné řemeslně poctivé uchopení jeho cesty bez výraznější tvůrčí odvahy by bylo něco, co by pravděpodobně bylo v úctě k fenomenálním Lukášovým úspěchům všeobecně přijato. Odvaha je však to poslední, co by chybělo jak Lukášovi na žíněnce, tak tvůrcům při zachycení jeho cesty. A nejedná se pouze o odvahu použít naturalistických záběrů vytahování karfiolu injekční jehlou.

 Zatímco zde máme film o sportovcovi, který vyhrál, co se jen vyhrát dalo, nejsou to výhry, které v něm mají ten největší emocionální náboj. Právě téma prohry, její bolest, vyrovnání se s ní a přijímání její důležitosti je něco, co prostupuje celý film nejen v Lukášově sportovním příběhu. Japonská legenda Takamasa Anai, soupeř Lukáše Krpálka v jeho počátcích v dospělém judu, figuruje jako průvodce celým snímkem a ztělesněním japonského vnímání českého šampióna. To samo o sobě má silný emocionální nádech a nejspíš každého příznivce českého sportu musí slova japonských zástupců vystupujících v dokumentu na Lukášovu adresu dojmout. Zároveň ale díky tomuto motivu dokázali tvůrci unikátním způsobem představit divákům oba hlavní principy juda, tedy Seiryoku-Zenyo (maximální využití energie) a Jita-Kyoei (všeobecný prospěch).

Film Jemný rváč není totiž jen o „japonské cestě Lukáše Krpálka“, ale také o „krpálkovské cestě japonského juda“. Po sportovní stránce je první příběh příběhem velkých výher, zakončený bolestivou prohrou v Paříži. Oproti tomu druhý příběh je vyprávěný s viditelnou bolestí všech zúčastněných, nad nimiž český šampión zvítězil. Je to příběh těžkých porážek, po nichž ale nezůstává zášť a nechuť, ale respekt a hlavně vděk. „Neuvažoval jsem nikdy nad tím, co jsem mohl dosáhnout, kdyby Riner a Krpálek neexistovali. Díky nim jsem se stal silnějším,“ můžeme parafrázovat slova Krpálkova soupeře Hisajošiho Harasawy z dokumentu. Film tak není jen pouhá ukázka respektu, jaký k českému judistovi může chovat kolébka juda, ale skutečný vzájemný prospěch, jejž si obě strany mohly navzájem dát. Jemný rváč je tak snímkem plným juda, ale zdaleka nejen juda jakožto záběru na dva lidi házející se navzájem na tatami. I přes ambivalenci emocí se zde prohry a výhry slívají ve společnou cestu nezdolného úsilí a hledání hranic vlastního potenciálu.

České judo Lukášovy neuvěřitelné úspěchy dosud zpracovává. Věřím tomu, že Jemný rváč je film, který nejen české judo potřebovalo, aby dokázalo jeho galaktickou cestu uchopit zase novým, možná i hlubším způsobem. Jeho přínosem ale bezesporu je i prezentace juda navenek, protože bez nadsázky přesahuje hranice sportovního dokumentu tak, jako judo v tradičním pojetí přesahuje hranice sportu. Na Adolfu Zikovi byla dlouhodobě znát velká touha o takovou prezentaci, i explicitně například v textu Jak jsem potkal judo (2019). Zika v něm vyjadřuje vděk vůči sportu, který z velké části formoval jeho osobnost. Díky Jemnému rváči může teď judo potkat každá osoba v promítacím sále. Tento přínos doceníme teprve časem.